Film Mise, který se nedávno objevil i na TV Noe, je prostě fantastickej. Pořád funguje, i když jsem ho viděl mockrát. Dříve jsem si spíše všímal zejména Roberta De Nera (Rodrígo Mendóza) a jeho duchovního i životního boje. Dnes si všímám i složitosti v rozhodování církevních představených, (když se rozhodovali, zda jezuitský projekt v Jižní Americe ukončit). Určitě měli spoustu pro a proti, různé politické tlaky a volby menšího zla a podobně. Jenže kolik lidí osloví na filmu toto? Někoho chytne za srdce čistota indiánské víry či úchvatně divoká nádhera jihoamerické přírody. Někoho vyprovokuje touha Mendózy postavit se jak nepřátelům vně, tak i vlastnímu zlu nebo odvaha a pokora otce Gabriela, se kterou umí pohnout zkostnatělý systémem i myšlením.  Tohle je Mise… odvaha, touha, boj, víra. 

Ve filmu (i ve skutečnosti) jezuitské redukce nakonec končí nezdarem, neúspěchem. A přesto zůstávají jasní vítězové ti, kteří vsadili na risk, a odvážně šli a následovali Krista. Bez debat.

Kéž by v naší církvi byl Robert de Niro nebo Jeremy Irons. Spíše je zde ta složitá situace, diplomacie, snaha volit menší zlo, nějak vyjít se systémem (z dobrých důvodů), ale nějak to netáhne. Lze to pochopit, je to rozumné… ale nějak cítíte, že tomu chybí šťáva, kofein, jiskra.

V současné situaci (viry, roušky, utáhlé šroubky) si na titulní straně „kaťáku“ přečtu výzvu našich biskupů: „Na bílou sobotu rozsviťte svíčku a dejte ji za okno“. Jo, jako chápu, symbolika a tak, jenže to je vše? Rozsvítit svíčku? Církev (ta viditelná a organizovaná složka) se zavřela za zdi far, za roušky, za youtube, za internet, atd. Ano, je to rozumné, je to ohled na druhé atd., atd. Jenže co ta první linie? Záchranáři, hasiči, policie…ty bojují. Proč moje církev nebojuje (ten dobrý boj za spásu duší)? Proč nevyrazí jako Jeremy Irons s monstrancí proti zlu (dosaďte si jakému)? Proč jako Mendóza, spalováni svatou touhou, nezachraňují každého člověka v době epidemie (z jeho smutnu, deprese, obav, strachu)? Určitě existují jednotlivci, kteří jdou do první linie (bezpečně obrněni rouškou a rukavicemi…ale taky štítem víry, přilbou spasení a pohotoví ke službě evangelia). Díky za ně! Ale z oficiálních kruhů církve (kterou mám rád) slyším jen: rozsviťte svíčku, zůstaňte doma, sledujte v přímém přenosu mši… hm. Asi jsem tu Misi neměl sledovat…

Jasně, taky to vnímám i pozitivně…roste domácí církev a rodina může slavit Bohoslužbu autenticky a ne jen povrchně konzumovat duchovní servis. Takový návrat do prvotní církve, trochu katakomby, to má svůj půvab. Ale proč nezahřímá nějaký pastýř, biskup… „jdeme do toho, jsme tu pro Vás, jdeme do první linie!“. Ano, možná by selhal, možná by padl, možná by to skončilo neúspěchem tak jako jezuitské korekce v Jižní Americe. Ale takové pastýře by byla čest a radost následovat. Chybí mi v naší církvi Rodrígo Mendoza i otec Gabriel, odvaha a touha, risk, který neřeší tolik bezpečí (zabezpečení), ale následuje JK.